I:

Hospodine,

zkoumáš

mě

a

znáš

mě.

Víš

o

mně,

ať

sedím

nebo

vstanu,

zdálky

je

ti

jasné,

co

chci

dělat.

II:

Sleduješ

mou

stezku

i

místo,

kde

ležím,

všechny

moje

cesty

jsou

ti

známy.

I:

Ještě

nemám

slovo

na

jazyku,

a

ty,

Hospodine,

víš

už

všechno.

II:

Sevřel

jsi

mě

zezadu

i

zpředu,

svou

dlaň

položil

jsi

na

mě.

I:

Nad

mé

chápání

jsou

tyto

divy,

jsou

nedostupné,

nestačím

na

to.

II:

Kam

odejdu

před

tvým

Duchem,

kam

uprchnu

před

tvou

tváří?

I:

Zamířím­‑li

k

nebi,

jsi

tam,

a

když

si

ustelu

v

podsvětí,

také

tam

budeš.

II:

I

kdybych

vzlétl

na

křídlech

jitřní

záře,

chtěl

přebývat

při

nejzazším

moři,

I:

tvoje

ruka

mě

tam

doprovodí,

tvá

pravice

se

mě

chopí.

II:

Kdybych

řekl:

Snad

mě

přikryje

tma,

i

noc

kolem

mě

se

stane

světlem.

I+II:

Žádná

tma

pro

tebe

není

temná:

Noc

jako

den

svítí,

temnota

je

jako

světlo.

I:

Tys

to

byl,

kdo

utvořil

mé

ledví,

v

životě

mé

matky

jsi

mě

utkal.

II:

Tobě

vzdávám

chválu

za

činy,

jež

budí

bázeň:

I:

podivuhodně

jsem

utvořen,

obdivuhodné

jsou

tvé

skutky,

toho

jsem

si

plně

vědom.

II:

Tobě

nezůstala

skryta

jediná

z

mých

kostí,

když

jsem

byl

v

skrytosti

tvořen

a

hněten

v

nejhlubších

útrobách

země.

I:

Tvé

oči

mě

viděly

v

zárodku,

všechno

bylo

zapsáno

v

tvé

knize:

II:

dny

tak,

jak

se

vytvářely,

dřív

než

jediný

z

nich

nastal.

I:

Jak

si

vážím

divů,

které

konáš,

Bože!

Nesmírný

je

jejich

počet,

sčetl

bych

je,

ale

je

jich

víc

než

písku.

II:

Sotva

procitnu,

jsem

s

tebou.

Bože,

zkoumej

mě,

ty

znáš

mé

srdce,

zkoušej

mě,

ty

znáš

můj

neklid,

I+II:

hleď,

zda

jsem

nesešel

na

cestu

trápení,

a

po

cestě

věčnosti

mě

veď!