Možná

to

je,

možná

to

není

sen,

kdo

z

vás

jako

já

vyprahlou

zemí

šel

a

nedoufal,

že

přijde

novej

den,

když

náhle

hukot

řeky

uslyšel.

Divoká

řeko

tvýho

jména,

chtěla

bych

jednou

k

moři

plout,

divoká

řeko

tvýho

jména,

tak

strašně

toužím

utonout.

Tak

stále

více

je

ten

nápěv

blízký,

kdo

od

břehů

dál

se

potom

nakláněl,

jako

na

roušce

Veroniky

jinou

než

svoji

tvář

tam

uviděl.

Divoká

řeko

tvýho

jména,

chtěla

bych

jednou

k

moři

plout,

divoká

řeko

tvýho

jména,

tak

strašně

toužím

utonout.

Obraz

tvůj

vyryt

do

hladiny

dál

k

nížinám

odplouvá,

kéž

se

tam

právě

tak

jako

já

tady

do

řeky

někdo

zadívá.

Divoká

řeko

tvýho

jména,

chtěla

bych

jednou

k

moři

plout,

divoká

řeko

tvýho

jména,

tak

strašně

toužím

utonout.