Jako

slunce

s

ránem

spěchá

cestou

nejkratší,

je

kapkou

rosy

v

trávě

jak

lovec

perel

zas

bohatší.

Zbohatnou

jen

slovem,

že

snad

pomoc

přichází,

doufá,

že

přijde

i

jim

konec

nesnází.

Na

co

přání

tolik

mít,

přece

stačí

jenom

žít

a

když

chci

jít

o

kousek

dál,

kdo

jen

takhle

si

to

přál

a

proč

to

musí

tak

být.

Jako

střepy

v

písku,

když

už

nejde

z

džbánu

pít,

zakletí

do

tvarů

nedokážou

volně

žít.

Nadějí,

co

ztrácí

každým

dnem

svůj

lesk

a

žár,

kdo

jen

dodá

sílu,

kdo

promění

v

radost

zmar.

Nabrat

vodu

do

dlaní,

spadlým

listím

proběhnout

a

tváří

zdravit

svítání,

a

když

hvězdy

volají,

pak

pod

nebem

pokleknout.