Když

bral

se

zástup

lidu

Páně

z

pout

egyptského

vězení,

když

vycházel

rod

vyvolený

z

tmy

modlářského

zmatení,

tu

byli

všichni

Božím

chrámem

a

Hospodin

sám

jejich

králem.

I

moře

tenkrát

ztišilo

se

a

ustoupilo

na

chvíli.

A

řeky

proud

se

nazpět

vrátil,

když

do

jejich

vln

vstoupili.

I

hory,

jež

vždy

pevně

stály,

se

v

základech

svých

rozhýbaly.

Co

stalo

se

ti,

moře

vzpurné,

proč

uteklo

jsi

náhle

zpět?

Proč,

řeko,

vlny

tvoje

bujné

svůj

zastavily

prudký

let?

Proč

skákaly

jste,

hory,

kopce,

jak

přestrašené

v

zmatku

ovce?

Jak

nemá

třást

se

země

celá,

když

Panovník

sám

blízko

je!

A

kterak

by

se

nezachvěla,

když

Bůh

náš

moc

svou

zjevuje!

On

v

jezero

vod

skálu

mění

a

studni

hloubí

ve

křemeni.