Ještě

než

vzpjal

se

první

chrám

nad

vrchy

této

země,

ještě

než

pokoj

vešel

k

nám

a

zvon

se

ozval

temně,

ty

první

zaslechlas

horoucí

Kristův

hlas

z

úst

kněze

Metoděje.

Rozkvetlas

náhle

z

pohanství

v

převzácnou

prvosenku

pravého

jara

křesťanství,

když

ještě

všude

venku

úpěla

bědná

zem

v

čekání

dychtivém

na

kroky

apoštolů.

Jak

svítíš

slavně

zářící

na

kraji

temných

bájí,

pěstounko,

vnuku

kněžici

a

všem,

kdo

uznávají

v

něm

pána

statků

svých,

v

úzkostech

časů

zlých

veliká

pomocnice.

Ty

matko

kněží

vznešená,

ty

víry

šiřitelko,

co

trpí

kde,

lék

v

tobě

má,

nešťastných

těšitelko,

soucitné

srdce

Čech,

jež

hledáš

v

bědných

všech

tvář

zmučeného

Krista.

Dobroto

dávná,

štípená

na

jabloň

vzácných

plodů,

větvemi

svými

skloněná

nad

úděl

svého

rodu,

ochraň

nás,

ať

tvůj

kraj

rozkvétá

v

zemský

ráj,

v

spanilost

Václavovu.

V

mírnosti

své

vždy

nad

jiné

nejstatečnější

žena,

bez

kapky

krve

jediné

oběti

zadušená,

by

zhynul

s

tebou

hlas,

jejž

všude

šířilas

pro

spásu

lidu

svého.

S

námi

buď,

svatá

Ludmilo,

přímluvo

naše

jistá,

všech

srdcí

věrných

posilo,

zvěstovatelko

Krista!

Tvůj

život

i

tvůj

skon

kéž

znějí

nám

jak

zvon

chval

Božích

každodenně.