Hned

časně

zrána

vyjel

jsem

na

koni

rovnou

za

nosem,

dostal

jsem

podíl

od

táty

a

byl

jsem

proto

bohatý.

Z

rodného

jel

jsem

kraje

do

neznámého

ráje,

rady

jsem

neslyšel,

jen

pryč

jsem

jel,

jen

pryč

jsem

jel.

Já

domů

chci

zas

jít,

otec

mě

má

přece

rád,

vím,

že

mi

odpustí,

nenechá

mě

venku

stát.

Když

jsem

byl

pár

dní

na

cestě,

ocitl

jsem

se

ve

městě,

tři

nebo

čtyři

měsíce

jsem

se

tam

bavil

velice.

Ba

propadl

jsem

lásce

k

něžné

a

milé

krásce,

když

jsem

to

vyznat

chtěl,

tak

jsem

ji,

žel,

už

neviděl.

Já

domů

chci

zas

jít,

otec

mě

má

přece

rád,

vím,

že

mi

odpustí,

nenechá

mě

venku

stát.

Po

roce

přišel

náhle

krach,

nenašel

jsem

nic

po

kapsách

a

pochopil

jsem,

co

je

hlad,

nikdo

mně

nechtěl

jídlo

dát.

Tak

skončily

mé

flámy,

opustili

mě

známí

a

byl

jsem

bez

přátel

a

pryč

jsem

šel

a

pryč

jsem

šel.

Já

domů

chci

zas

jít,

otec

mě

má

přece

rád,

vím,

že

mi

odpustí,

nenechá

mě

venku

stát.

Tak

prochodil

jsem

celou

vlast

a

musel

jsem

i

vepře

pást.

Nakonec

z

hladu

bez

studu

najedl

jsem

se

žaludů.

Plakal

jsem

ve

dne

v

noci,

jak

ztracený

syn

k

otci

navrátit

jsem

se

chtěl,

a

tak

jsem

šel,

a

tak

jsem

šel.

Já

domů

chci

zas

jít,

otec

mě

má

přece

rád,

vím,

že

mi

odpustí,

nenechá

mě

venku

stát.