Já

chtěl

bych,

Bože

můj,

mít

srdce

plné

síly,

když

slyším

pozvání,

ať

za

tebou

se

dám.

Však

bojím

se,

že

hřích

mi

bude

příliš

milý

a

touhu

po

slávě

že

v

sobě

nezdolám.

Dnes

na

to

vzpomínám,

jak

často

jsem

už

slíbil,

že

chci

ti

věrný

být,

vždy

ve

službě

tvé

stát

a

zabývat

se

tím,

co

se

tvé

vůli

líbí.

Však

všechny

sliby

své

jsem

zrušil

mnohokrát.

Neumím

vděčný

být,

když

požehnání

dáš

mně,

když

radost

přichází

a

chvíle

pokojné,

a

zcela

hluchý

jsem,

když

napomínáš

vážně,

když

smutek

dopustíš,

znamení

varovné.

Tak

stále

poznávám,

jak

slabý

jsem

a

prázdný,

jak

sice

snahu

mám

hlas

Boží

vážně

vzít,

však

zcela

stačí,

když

jen

někdo

pohrozí

mi,

a

znovu

upadám,

má

slabost

vítězí.

Jen

tvoje

moudrost

ví,

co

k

službě

sílu

dává,

co

sobce

promění

a

smutné

potěší,

jen

za

tvé

pomoci

se

zastanu

vždy

práva

a

věrnost

pravdě

tvé

nebude

přítěží.

Tak

jako

prorokům

a

apoštolům

kdysi

i

mně

dej

moudrost

svou

a

Ducha

daruj

sám,

ty,

který

v

lásce

své

a

v

moci

nezměrný

jsi,

i

ve

mně

bezmocném

si

vybuduj

svůj

chrám.