Dávno

tomu,

v

české

zemi

žena,

klenot

mezi

všemi,

moudrá

kněžna

Ludmila,

Ludmila,

slouží

Bohu,

slouží

lidu,

léčí

rány,

léčí

bídu,

něžná

kněžna

Ludmila,

Ludmila.

Kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál,

kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál.

Kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál,

kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál.

Panovnice

Drahomíra

pevnou

rukou

vládu

svírá,

vadí

jí

však

Ludmila,

Ludmila.

Dobrou

kněžnu

nenávidí,

závidí

jí

lásku

lidí.

Zemřít

musí

Ludmila,

Ludmila.

Kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál,

kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál.

Kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál,

kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál.

Jednou

večer

na

Tetíně,

Písmo

svaté

na

svém

klíně,

Boha

vzývá

Ludmila,

Ludmila.

Vrazi

vnikli

nestřeženě,

vzali

život

svaté

ženě,

k

zemi

klesá

Ludmila,

Ludmila.

Kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál,

kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál.

Kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál,

kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál.

Českým

nebem

hvězda

září.

Kněžna

svatá

s

něžnou

tváří,

mučednice

Ludmila,

Ludmila,

zahloubaná

v

Boží

kráse,

stále

za

nás

přimlouvá

se

v

nebi

svatá

Ludmila,

Ludmila.

Kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál,

kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál.

Kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál,

kdo

v

Bohu

žije,

i

kdyby

zemřel,

živ

bude

navěky

dál.