Liják

buší

na

bezradnou

zem,

už

to

trvá

kolikátej

den.

Jenom

támhle

na

kopci

se

majestátně

tyčí

koráb.

Celá

Země

už

je

v

jednom

kole,

záře

blesků

dává

hroznej

pohled,

hrůza

ale

neklepe

kde

dveře

svoje

má

svůj

koráb.

Jednou

řek

mi

Pán,

loď

ať

postavím,

že

má

se

mnou

plán,

ať

se

nebojím.

Za

to

že

ho

poslouchám,

zachrání

mě

můj

koráb.

Setmělo

se,

všude

kolem

pláč,

kroupy

řežou

jako

karabáč.

Já

jsem

ale

v

bezpečí,

vždyť

postavenej

mám

svůj

koráb.

Bouře

šílí

z

dálky

duní

hrom,

konec

asi

čeká

všechny

v

tom.

I

oni

mohli

v

klidu

přežít,

kdyby

měli

svůj

koráb.